LIDOVKY JDOU DO ŘITI
S režisérem Radovanem Lipusem jsme se sešli nejdřív na Dobešce, kde se byl podívat na koncertě Květů. Ale tam moji pozornost stále rozptyloval fakt, že Ondřej Kyas chodí ten večer v klobouku a růžovém saku. Radovan mi zlehka nastínil o čem by mělo být představení, ke kterému by se mu líbilo, kdybych napsal písničky. Tohle přání asi zažehl moment, který mi svěřil – rád si zpívá písničku „Odpočinout“.
Já o tom pak přemýšlel, četl si historii Lidových novin a čmáral na různé papírky slova nebo asociace. Dal si ve městě džus i s laskavým dramaturgem Milanem Šotkem a rozvíjeli jsme u toho téma inscenace. Takže při druhém setkání s Radovanem jsem už měl napsané texty. Tohle je jeden z velmi mála oborů, kde dokážu zapůsobit dojmem šprta, nebo laskavěji – pracovitého člověka. Šlo mi o to vybalancovat tenkou hranu mezi tím, abych se držel tématu a přitom nebyl moc popisný. Radovan mi na zahrádce nádražky v Dejvicích popsal, co by se mu hodilo a co ne. Pamatuju si, že z výběru vypadla skladba „Ideální šéf“, do které jsem vkládal určité hitové naděje. Místo ní jsem jsem byl dotázán, zda nenapíšu skladbu, v níž se vyjeví osobnosti z historie Lidovek. Já pak dal dohromady „Než se setmí“ (ten titul odkazuje na Reinalda Arenase, nešťastného kubánského spisovatele, který si velmi protrpěl s režimem, do kterého se narodil). Později mi Radovan řekl, že se ho drželo podezření, že ho na schůzce neposlouchám a jsem zasněný. Jestli to tak bylo, tak proto, že jsem si tu hudbu už tehdy musel představovat.
Totiž dělat na zakázku je slast. Mizí u toho pochyby, zda to vůbec svět potřebuje i otázka kdy a v jaké podobě věc dokončit. Pokud se zadavateli líbí váš styl, je to lepší varianta. Už po mne chtěli i hudbu k filmu, co by zněla jako americký blockbuster a já cítil stud, že jim orchestrální aranžmá nedokážu nabídnout. Ale to nebyl tento případ. Tady budu dokonce v divadle písničky k představení osobně hrát.
Tím odpadá další trauma: vysvětlovat hercům, jak mají skladby zpívat. Nakonec se to i tak dělo a já do toho šel na férovku a řekl všem, že mi musí pomoct, že kde nedokážu popsat přesně to, co chci, tam pomůže jejich invence a trpělivost. Ansámbl ale zpívat uměl, všichni mají hlas jako zvon a někteří autora omračují větami „hodím ti k tomu kvartu“ nebo „co takhle kánon?“ případně „pojďme si najít druhý hlas na pianu“! Herečku Terezu zklamal fakt, že jí hudbu nedodám v notách, ale dokázala se s tím vyrovnat. Měl jsem pocit, že mne celkově považuje za punkera, který nemá žádné řemeslné zázemí. A to kdyby slyšela ten všelijaký bordel, co jsem za celá ta léta hrál v různých konstelacích! Ach jej… Skladby pro Redutu mají opravdu tvar písniček a dokonce i nějaké melodie.
Pro představení jsem dal dohromady malou partu. Přesněji: kapesní kapelu. Je v ní Aleš Pilgr, můj parťák, multiinstrumentalista, bubeník Květů a člověk, se kterým tento rok hraji už delší dobu, než jsem byl na světě předtím, než jsme se poznali. Nohama krotí bubny, rukama basu, ústy vokály. Chobotnice, robot, génius! Dívčí jemnost přinesla Lenka Konkoĺová, alias Elka. Kromě bezchybné intonace nás zaskočila i talentem pro hraní na perkuse. Navíc je znát, že bušení do tamburíny ji odnáší do krajiny štěstí! Zkuste se na ten úsměv někdy přijít podívat! Já zpívám a hraju na akustickou kytaru. Mimochodem – ta kytara nebyla levná, ale za ty roky, co ji tahám po všech čertech, se mi její nákup mnohokrát vyplatil. Takže rada – nikdy nešetřete na některých věcech! Minimálně se to týká bot, kytary, krmení pro kočky (to levný ty mrchy stejně nebudou jíst), knih poezie, oprav auta a mlýnku na kafe!
Jezdit na zkoušky mi vzalo dva týdny. Dva týdny vstávání a cest s dalšími obyvateli Brna hromadnou dopravou. Věřte či ne, pro rockovou podzemní hvězdu je to něco exotického. Být součástí toho, jak se ráno probouzí město, to je v něčem moc krásný. Ani to vstávání tak nebolí. A přiznám se – občas jsem jel autem a nechal ho pak na parkovišti u nádraží. Čas jsem sice skrz ucpané silnice neušetřil, ale potřeboval jsem si pustit nahlas hudbu v kabině vozu a nabít se tím. Díky, Franku Zappo! Tvoje cédéčko mi bodlo v těch kalných hodinách plných troubení náklaďáků a cinkání tramvají kolem.
Směl jsem kroutit hlavou nad tím, jak si herci dokážou zapamatovat celé lány textu, zatímco já si nedokážu zafixovat několik vět, které během hry pronáším ze svého mini-orchestrálního hnízda. Taky žasnout nad pečlivostí s níž Radovan rozdával režijní poznámky i nad něhou, kterou se podařilo otisknout do všech různorodých kostýmů.
A slyšet lidi v publiku se smát je stejně sladký jako je vidět z pódia vlastního koncertu, když špulí pusy do tvaru slov vašich písniček, který tedy musí znát a mají je rádi. Jestli chodí rádi diváci do Reduty, chápu to teď víc, než předtím, když jsem do ní jen tu a tam nakukoval. Je to slavnost. Jaro Filip říkal, že všechno co ho v životě láká dělat je hra, u níž na začátku neví, jak dopadne. A přesně to jsem tam mohl prožít.
