25/2 Česká Třebová

V České Třebové je klub Modrý trpaslík hrajeme už asi popáté. Lidé postupně zaplňují hospodu udělanou z bývalého krytu a já dýchám na chodbě něco, co by se dalo nazvat jako jemná zatuchlost sklepa… starý holínky s nádechem plísně, ale voní mi to. Odér sklepů a taky plynových masek, které cpali na obličej ve škole mojí generaci, když nám popisovali, jak se zachovat v případě útoku cizí armady. V Třebové je kromě vůně další výrazný detail: obří masivní kovové dveře, které je nutné otevírat oběma rukama. Nálada je divná. Nečekaně vybouchla krize na Ukrajině. Je to regulérní válka a nikdo neví, co bude dál. Jisté je jen to, že to je průser. Jak vůbec budou lidi v takový večer reagovat na hudbu a vtipy? Kousek od nás je Slovensko a za pak už se střílí a umírají lidi. Umím si to představit? Mozek není stavěnej na to, aby se trápil bez přestávky něčím, co nedokáže vyřešit. Pud sebezáchovy to celý obrousí, úzkost zeslábne a jednoduše jdeme hrát. Diváci si objednávají piva a panáky, vykřikují názvy našich písniček. Všichni tančí a řvou a je to skvělý. Místo je trošku těžký na vytopení, takže je nám pořád trochu zima a já do sebe leju, co můžu: víno, čaj, kafe, džus, kolu, čistou vodu. Naštěstí řídí Aleš. Hrajeme dvě nové písně: Dům, ve kterém bydlela Dora a Ty a já. Po hraní si povídám se dvěma holkama. Jedna si kupuje knížku a říká mi, že by ráda jela pomáhat na hranice, což jí obdivně chválím, sám bych určitě nejel, na to jsem moc pohodlnej… a druhá dívka, co mi říká, že nedávno vydala knihu, a je to bestseller mezi teenagery, protože popisuje složitý život transsexuála. Je jí osmnáct a má velký výstřih, tudíž jí zírám na prsa, do očí, na prsa, do očí a tak pořád dokola, až z toho švidrám jako nějaká kreslená postavička. Přijde mi, že má radost z toho, že se tomu nedokážu ubránit. Pak ji proud lidí okolo odnese jinam a já jdu balit šňůry. Honza Unger prohlásil, že až jednoho dne kapela Zrní ani nesáhne na svoje věci a odnosí jim je někdo jinej, tak skončili. Myslím na něj, když tahám comba po plechových schodech, kde by se mohl točit nějaký díl Terminátora. Jdu několikrát, pěkně si to s klukama odnosíme v zimě a dešti. V tomhle směru jsme pořád ve hře! x

27/2 Brno zkušebna

Po návratu z Třebové na nás dolehne tíže celé situace. Je potřeba něco udělat a udělat to rychle, už proto, že Aleš jede za necelý týden do Ameriky a jestli vykonat něco pro Ukrajinu, tak hned. Je to on, kdo navrhne, abychom udělali v neděli večer koncert ve zkušebně, vstupné dali tisícovku a všechno, včetně prodeje desek, pošleme na Ukrajinu napadenou psychopatem zašitým v někde v krytu, kterej se údajně tak bojí covidu, že sedí u stolu deset metrů od všech ostatních. Napíšeme to na fb a přihlásí se necelých třicet lidí. Kuba koupí v obchodě několik bas piv a já všem napíšu, že sraz je u Dolního nádraží, které je až dojemně opuštěné, ale svítí a je asi dvě sta metrů od naší nové zkušebny. Je pořádná únorová kosa, každýmu se kouří od pusy, pár šťastlivců si nese z města kelímek plnej svařáku nebo termosku s kafem. Přijdou kamarádi i lidi, které jsem nikdy neviděl. Dokonce moji sousedé z Komárova, moc milí lidé, co se podivují nad tím, že mám kapelu, protože si mne uložili jako roztomilého troubu se seriálu Trpaslík. Má to konspirační nádech a taky mi to připomíná, že občas vídám, že takhle hrávají hardcore kapely: na plakátech napsáno fixkou “Koncert ve zkušebně”. Trochu trpím, že se na nás koukají lidé při plném světle a já na ně musím zblízka prskat. Je to nesnesitelně intimní. Někdo zavírá oči a zpívá se mnou texty. Taky je tam kámoš Dominik a jeho holka se strašlivě nudí a úplně na ní vidím, jak by chtěla být jinde. Přijde i Verča Kyasová a obě jejich dcery: Ema i Ester, kontrastní tak jak jen mohou být sestry, které se navzájem touží jedna druhé co nejméně podobat. Hrajeme průřez věcmi, včetně úplných novinek a zároveň starých věcí jako je Balón. Není to normální den ani normální místo pro koncert. Tohle je naše malá bitva: my hrajeme písničky a vy za ně dáváte prachy a ty prachy poletí jako maličká holubice míru na Východ. Sama sice sama nic nevyřeší, ale v našich představách aspoň klovne do ksichtu jednoho samolibýho ruskýho sviňáka. Po koncertě si ještě chvíli povídáme, ale ne moc dlouho. Jdu čůrat ven, měsíc leží v peřinách mraků, osvětluje je a je klidný. Sedám do auta jedu domů. Mrzne. x