ELKA se jmenuje Lenka. Přišla za mnou, abych ji naučil hrát líp na kytaru. Měl jsem z toho trošku flashback do dětství. Tehdy náš tělocvikář z jakéhosi důvodu dostal za úkol přednášet nám Zeměpis a my všichni cítili, že je vždycky jen o jednu hodinu před námi. Že se na to sám musí doma drtit. A když jsme se ho ptali na něco, co bylo v osnovách dál, říkal “Nepředbíhejme!”

Ale jo, hraju na kytaru dlouho, tak něco přeci jen předat můžu. Ale nešlo nám to. Ukazoval jsem Lence fígle, co a jak trénovat, jak si to ulehčit. Cvičili jsme na jejích vlastních písničkách. Hraní na kytaru byl pro ni limit, co táhl k zemi ten krásnej a podle mne i dost speciálně zabarvenej hlas. A já jsem občas říkal “Hele, co kdyby v refrénu byl jinej akord? A kdyby sis to celý posunula níž? A tady ještě dopsat kousek…”. No a tak se plynule přešlo z hodin výuky hry na cosi jako songwriter soustředění. A ze songwriter soustředění na natáčení první desky.
Mám doma studio. Což v dnešní době znamená prakticky počítač, mikrofon a pár nástrojů. Když se tam ale zavřu s hudbou, která mě těší, je to jako jít do kostela. Do kostela v den význačnýho svátku! Anebo jako kdyby vám dali lístek do nějakýho velmi fascinujícího muzea… třeba takovýho, kde mají trosky kosmických lodí od všelijakých ufonů. A navíc máte za úkol je zase složit, aby se mohly ještě odlepit od země!
Já tehdy netušil, že mi ty jednoduchý písničky tak přirostou k srdci. Že se v nich řeší bez kliček to, co zajímá každýho, ale málokdo to umí říct přímo, aby to zároveň nebylo pitomý. Zpíval jsem si je postupně všechny dokola. A samo, že jsem nechtěl, aby aranže přetlačili křehkost, co v nich je. Takže na desce nejsou bicí ani žádná těžší rytmika. Hodně tu zvoní kytara, pod ní se dějí něžný věci. Dost jsem toho vyhodil, nechal jen to nejprůzračnější. Jsem velmi vděčnej, že jsem to mohl zažít. Když těch příběhů bylo deset, cítili jsme, že to je přesně tak akorát.
Na flétnu hraje v poslední písni studentka Kristýna, která se mne jen na ulici ptala, kde najde svoje koleje a já jí řekl, jestli nechce nahrát pár tónů. Měla to hotový asi za deset minut. A ještě pod ně natočila zvuk klapek, připomínající takový ty japonský přepadávací vodní mlýnky v zahradách.

A teď si to můžete pustit do života vy. Zkuste to. Lenka vás vezme na tu louku, která ji obklopuje na obalu cédéčka.