Desku jsme točili několik let, ale ne proto, že bychom se trápili a nějak to drhlo. Jednoduše ty písničky vznikaly postupně, nejvíc v poslední fázi. Marťa dala malou do školky, sedla do auta a přijela s kytarou, aby mi přehrála co má. Dost často to nebyla ještě hotová skladba a pak jsme se tedy bavili o tom, kudy dál. Jestli přidat text, jak to pojmout. Někdy jsem ji ponoukal, aby přidala jiné akordy (a nevěděl, že mi bude za měsíc volat, zrovna když jsem byl kdesi na tůře uprostřed lesa, jestli si nevzpomenu, jaký kila se hrají v závěru skladby!). Bylo to i tak, že si Marťa domluvila holku na hlídání, která jezdila s kočárkem v naší čtvrti, abychom my zatím něco stihli. Měl jsem pocit, že v té chvíli je nejdůležitější azyl, který můžu poskytnout: jdu vařit kafe a ona má chvíli, aby si to v tichu přehrála, něco k tomu rychle a soustředěně přidala a pak měla zrcadlo, parťáka, okamžitou reakci, názor na to, jak to funguje. Tady se ukazuje to, jak se překrývá funkce aranžéra a producenta. Aranžér šije kabátek písni, producent volá tomu, kdo v ní má hostovat, hledá termíny, zařizuje. Když jsme pak desku míchali, vstoupil do hry Broněk Šmid a byli jsme na to tři. Myslím, že jsme si navzájem dělali radost společnou touhou, aby byla deska pestrá. Zkuste si třeba porovnat poslední dvě skladby na albu. Takže to bylo celý kouzelný. A ještě jsme si prodloužili tu radost o to, že jsem pro Marťu vymyslel a režíroval dva klipy a sestavil kapelu (v létě tam bude narvaná celá kapela Květy plus Chris nebo Bharata na dechy a hlavně největší vokální support ve vesmíru, Lucka alias Prune).
No a teď následuje fáze pro fantatiky, žíznivce písma, hudební zvědavce, kde rozeberu každou písničku desky, respektive její vznik ze svého pohledu.
KOUSEK MOJÍ ZEMĚ – M měla sestup Hm A G, já navrhl, že by si to mohlo rozevřít ještě sestupnou pasáží Em D Hm A. Do kliku jsem nahrál kytaru nylonku a ukulele, což zní (díky plastovým strunám) podobně, ale má to jiné struny a tudíž to vede člověka k jinému uvažování ve vybrnkávání. Celé to dostalo trošku africký nádech. Ve studiu jsem proprosil bubeníka Martina Nováka, aby nahrál bicí a ještě perkuse, s tím, že to budu různě vypínat a zapínat dle potřeby. Baskytara se do skladby nehodila tak jako kontrabas, tudíž jsem vymyslel příjemně vrzající part mířící skrz akordy napřed dolů (h a g) a pak nahoru (h cis d). Vokály písničku ještě napumpovali (Prune měla skvělej melodickej nápad v jednom místě) a klávesy jsem tam dal proto, aby to nebylo celý jen “dřevěný”. Hezký sólo na steelku natočil Jura.
XX – je postavená na jediném akordě, byť se pohybem v basu (a – fis), který si M elektronicky loopuje. Aby to bylo dál tak hypnotické, přidal jsem minimalistickou basu a najíždějící klávesy. Sólo vyhrávky na elektriku si M hraje sama, já tam k tomu ševelím na akustickou kytaru. Všechna ta sóla/vyhrávky točím tak, že jednoduše nahraju několik pokusů, u nichž co nejmíň přemýšlím a pak tam nechám jen to, co se povedlo. Je v tom pak víc svěžesti, než kdybych to moc promýšlel.
PERLORODKY – tuhle skladbu chtěla M udělat už kdysi, já tehdy natočil elektronické demo a nefungovalo to. Po několika letech jsme se k ní vrátili a vzali to opačně. Nejvíc elektronickým prvkem je tzv. delay, čili efekt opakující zvuk kytary do ztracena. Já k tomu stáhl jakési podmořské zvuky, nahrál baskytaru a hlavně pozval Bětku Rolečkovou s cellem a přezpíval jí všechny party, co bych si tam přál. Naštěstí má fantazii a dokázala poznat, co po ní chci. A hraje brilantně. Vznikl tak malý emotivní jakože orchestr. V té skladbě je mimochodem transpozice, čili posunutí se do jiné tóniny. Podobné finty používá hodně popová hudba, ale tady vás to nenapadne, protože dost akordů je silně jazzových. Myslím, že v tom je to dědictví minulé etapy, kdy hrála M s jazzověji zaměřenou kapelou.
NOVÉ OTAZNÍKY – zní asi nejmoderněji. Jestli ten termín vůbec dává smysl. M sází zkreslené akordy na kytaru jako Neil Young, ale pod tím pravidelně bublá automatický bubeník a pravidelný part nylonové kytary a baskytary, dobarvený syntezátory. Vyhrávka po refrénu je zase jako nějaké staré desky The Cure. Není špatný, když se na desce s jednou zpěvačkou objeví na chvíli jiný hlas, přičemž já byl za to rád, protože jsem tu melodii mohl lehoučce pozohýbat podle sebe. Líbí se mi občas vytáhnout nějakou starou krabičku s naprogramovaným rytmem. Ten zní sám o sobě chemicky a divně, ale když si podá ruce se zvuky z jiného světa, funguje to, protože se tím maže pocit folku, který by jinak mohl nebezpečně převažovat.
ZVÍŘE – touhle písničkou jsme se dostali na novou půdu. M ji vůbec nechtěla hrát klasicky s kytarou, ale rovnou jsme to postavili na hutných bubnech Martina Nováka. Pamatuju se, že byl tehdy u mne Ondra Kyas a byl strašně smutnej, už nevím proč. Tak jsem mu zapnul klávesy a poprosil, zda nechce do písničky jen tak něco zahrát. Udělal to a bylo to – jako většinou – skvělý. Totéž provedl i Jura Habarta, mínus smutek na začátku. Stejně bez přípravy do toho zahrál Chris Strandh na trumpetu. Když jsem to pak M pustil, byla nadšená. Stačilo jen prostříhat a přihrát lehce funky přidat basu. Myslím, že Ondra a Chris by ocenili, kdybych je nechal natočit ještě víc verzí, ale já se do těch syrových prvních pokusů tak zamiloval, že jsem vzal na sebe to riziko, že mi pak řeknou, že jsem diktátor a musí být po mém.
KÁVA – je křehká písnička moje úloha byla především ujistit M, že to takhle stačí. Že si album potřebuje někde vydechnout a že tohle je malý klenot, k němuž není třeba přidávat další text, sloky a nic kromě pár úderů na hang. Ty si M pohlídala, vlastně mi vystříhala půlku toho, co jsem hrál a bylo to tak dobře. Nápad s klarinety byl Broňkův!
BOTY – tu pasáž s dechovými nástroji jsem původně myslel jen do závěru písně, ale pak mě napadlo, že to bude i dobrá předehra. Je fajn, když má píseň někdy úvod i závěr postavený na jednom motivu. Bylo žádoucí, abych se přidal s elektrickou kytarou k té, co tam hraje M. Použil jsem fintu: Dal si kapodastr do půlky hmatníku a hrál stejná kila, která se tam však chytají jinak a hezky se to frekvenčně otevírá. Tohle funguje i s hrou na různé nástroje jako banjo nebo klávesy. Někde ani nevíte, že to tam zní, ale zvuk se zahušťuje a řídne a tudíž pracuje se dynamikou. Tady ta skladba celá stojí na Martinových bicích, je velmi velmi schopnej.
BABI – u té písně jsme se zasekli. Napřed M říkala, že ta aranž je pro ni hrozně divná, pak že už ji miluje, ale stejně je ještě třeba vyhodit to a tamto. Bylo to asi jedinkrát na albu, kde jsem se nerad loučil s věcmi, které jsem musel mazat. Ovšemže měla pravdu a teď už ani nevím, co tam původně bylo. Nechtěl jsem, aby hezký part kytary hraný M něco rozmělňovalo, takže bas tvoří jen hluboké syntezátorové bublání. Přidal jsem opět plechový hang a na balafon hraje v mezihře Aleš Pilgr. Tyhle barevné kontrasty vyřazují skladbu z prostředí, které bychom asi běžně nazvali jako písničkářské. Ale když se dá opřít o barvu hlasu a melodii, může být aranž i takto rozkouskovaná a děravá a přidává jí to napětí.
PASTIČKY jsou téměř punk. Protáhnout zpěv zkreslujícím efektem byl nápad M. Já přinesl tu riffovou kytaru, načuřenou basu a bicí, znějící živě, ale jsou to sestříhané loopy. U podobných vypalovaček je hrozně důležitý nenahrávat to moc dlouho, protože sice dosáhnete větší přesnosti, ale zmizí divokost. Takže prostě tohle šlo rychle. Hrál jsem bordel na kytary většinu života, umím to víc, než jiný věci.
SLOVA – M přinesla kolečko čtyř akordů, co se občas malinko přebarví, ale jinak jde o velmi pokojnou skladbu bez rytmiky. Myslím, že první jsem dohrál lehce abstraktní mlhy na klávesy a ty nechal občas vyjíždět nahoru. Naopak bezpražcovou basu bylo potřeba promyslet, protože na ni moc nehraju, takže s tou jsem strávil téměř celý den. Dost si ujíždím na takovém detailu, že jednou jedinkárt zacinkají v písni zvonečky. Ale tím nejzářivějším komponentem je trumpeta Chrise S. Díky ní trčí ze skladby určitý stesk. Tohle se myslím nedá úplně vykoumat – když je někdo sólista tohoto kalibru, obtiskuje se do jeho výkonu i osobnost. První verze bývají nejsilnější, nejdou moc přes hlavu. Přidal jsem do písničky šeptání. Ta slova ani nevím, kde se vzala. Taky jsem to nechtěl analyzovat. Spojení hlasů M a Lucky je vzácný, protože ony jsou na sebe vyladěný. Dává pak smysl tomu jen nechat prostor. Skladba měla ještě asi minutu a já to při míchačce nedokázal vypnout, ale M rozumně řekla, že téměř pět minut přece stačí.
