Viděl jsem se s Johankou jenom jednou. Byl to na oslavě narozenin v kavárně, která se jmenuje Alibi. Přišla s obřadně zabalenou sbírkou a říkala nám, že to je bibliofilská knížka od Jaromíra Typlta, kterou koupila za šest tisíc korun. Přitom nebudila dojem někoho, kdo má hodně peněz. Takže se naše povídání celé točilo okolo literatury. Přešla od svých oblíbených titulů až k tomu, že sama píše a do mailu mi přeposlala vyfocené listy svých úvah. Ty papíry byly takové jako ona: vášnivě rychle napsané, v neklidu, sotva čitelné. Ale zároveň hezkým, něžným písmem. Později jsem slyšel o jejích problémech. Odjela do ciziny, dostala se do neuvěřitelné bídy a marastu. Bydlela na ulici a bylo pro ni záchranou, když se jejím kamarádům podařilo umluvit ji, aby přijela zpátky sem. Chvilku to vypadalo na šťastný konec, jenže její duše byla tak polámaná, že už tady nechtěla být. A tak skočila těsně před koncem minulého roku pod vlak. Chtěl jsem sem dát její fotku, ale vlastně nevím, jestli na to mám právo. Zkuste si ale představit mladou holku, tak krásnou, že se do ní zamiluje půlka kluků, co ji potká. Nenapadlo by vás, jaký trápení má uvnitř. Takže místo té fotky přidávám její asi nejlepší báseň z jediné sbírky, kterou napsala a vydala, když jí bylo okolo dvaceti.