Uvnitř banánu je kniha Pavla Klusáka o hudebních outsiderech. Mohl bych napsat i podivínech, ale to bylo nepřesné, protože spousta podivínů se proslavila, zatímco o většině postav jeho knihy se dozvíte poprvé z jednotlivých kapitol. Divadlo Na zábradlí to nalákalo k pokusu udělat inscenaci a Dora Viceníková mi zavolala, jestli bych nesložil hudbu. Zeptal jsem se jí až po premiéře na to, proč zrovna já a odpověděla mi, že proto, že se dokážu koncentrovat na detaily. Asi jo, ale většinu dní nedokážu udržet ani to, ve které vedlejší ulici jsem naposledy zaparkoval auto.

       Zkoušeli jsme měsíc a já pochopil, že tvůrčí metoda téhle party je někde začít, pak všechno tisíckrát obrátit a změnit, velký věci vyhodit, vytáhnout z nich maličkosti, s něčím to spojit, nechat na divákovi, nedoříct, zašmodrchat a zakvedlat emocemi. Může to znít jako chaos, ale je to tvůrčí metoda. Vyzkoušeli si to mnohokrát, věří si tedy, že na ledě nespadnou.

       Ten měsíc zkoušení obsahoval hodně dnů, kdy jsem do divadla jezdil metrem na ranní zkoušky. Připadal jsem si po letech jako člověk, co má stálou práci a denně šlape na ty stejný rýhy v asfaltu na zastávkách. Makalo se od desíti do dvou. Fascinovalo mě koukat na vnitřnosti takové instituce. V kancelářích sedí lidé, kteří musí počítat a vypisovat tabulky a o patro níž je parta, jejímž úkolem je rozhýbat fantazii a hrát si. Je to ale náročný. Představte si, že jste herec, co ráno běží na zkoušku, půl dne maká a jak se blíží večer musí už běžet na večerní představení. Rozkousanej den v čoudu. Hodin pro relax je mezitím pár a ty ještě vyplníte tím, že se hrnete na konkurs, abyste dostali roli v seriálu, co vám vydělá na dovolenou u moře… ale kdo ví, jestli to vyjde.

       Režisér Honza Mikulášek má humor s vážnou tváří. Podařilo se mu udělat několik tak fajn vtipů, že jsem si je pak přehrával v hlavě a vlnilo mi to koutky. Ani nevím, jestli se mu ty moje motivy zdály fajn. Ale asi jo, protože to, co se mu nelíbilo, to mi hodil na hlavu hned. Ty dvě tři plachý pochvaly jsem si v hlavě uložil do speciální poličky, aby vzpomínka na tu práci obsahovala i tenhle aspekt. Prostě jsem kluk, co potřebuje, aby ho někdo občas poplácal po zádech, bez ohledu na to, v jak cool partě zrovna prodlévá. Myslím, že ani herečka Kateřina z mého angažmá nebyla urvaná. To prostě poznáte. Jednou jsem se jí na chodbě řekl větu “Mám pocit, že tě štvu.” To je věta hlavní postavy hry a já to řekl i stejnou melodií. Nerozklíčovala to a udiveně odpověděla, že vůbec.

        Ve hře byla jednak scénická hudba, kterou jsem musel složit a pak taky několik písní, včetně dvou cizích. Záměrně bakelitovou verzi Elvisovi Heartbreak hotel jsem nahrál na stařičký bicí automat a klávesy jako z TV Šlágr. Tu od The Doors jsem aranžoval pro hereckou kapelu, rozhodil nástroje mezi ansámbl a nevím, zda podle jejich představ. Jura Vyorálek hraje pěkně na kytaru a tak ji vyfasoval, protože navíc řekl “Je mi padesát a v životě jsem nezahrál blbý kilo”. Michala Bednáře jsem uvěznil v hraní jednoho tónu na zvonkohru, což ho trýznilo, ale v celku to prostě zní dobře. A křehká Johanka Matoušková dostala bicí, na které jí to drasticky nešlo a pak se tak zlepšila, že jsem žasl. No a pro Aničku Kameníkovou jsem vymyslel fígl, jak hrát na baskytaru funkční linku, i když jste ten těžkej krám nikdy předtím nedrželi v ruce. To byly ty hezký chvíle. A pak si ještě neskromně myslím, že když se ve scéně rozklepané dívčí skupiny ozve motiv uvozený piánem, že to je fakt dobrý. I ta část v závěru, kde zní jen harmonium.

         Honza Mikulášek vzal můj text z písně a strčil ho na začátek hry, čímž z něj udělal prolog. Já pro změnu vzal zmínku z jedné scény, podle níž má dívčí kapela píseň o ztracené kočičce a tu píseň bez objednávky napsal a poprosil, zda by mohla zaznít nečekaně na samém konci hry, po potlesku, kdy už diváci odcházejí a holčičí hlasy je nečekaně přivábí zpět.

         Když jsem se ptal Dory a Jana na něco o Petru Léblovi, o té veselé i temné části historie divadla, měl jsem pocit, že by radši mluvili o rakovině konečníku nebo genocidě ve Rwandě. Takže mi nezbylo než jednou tajně pohladit piano, na který hrával Filip Topol Léblovi hudbu pro jeho inscenace. Já tam tohle prostě cítil, protože jsem nenapravitelně patetickej. A to jsem i teď, když mám za tu hudbu nominaci na Cenu divadelní kritiky za rok 2024. Je to přesně rok, kdy proběhla premiéra. Během zkoušení jeden nemocnej chlap střílel kousek od divadla na fakultě. Asi dvacet minut poté, co jsem šel okolo. A brzo potom proběhla premiéra a já měl v sále pocit, že cítím, jak se lidi soustředí a jsou uvnitř toho, co vidí před sebou. Mám na tuhle energii za roky koncertů čuch. Jsou různý ticha. Tohle ticho je to, když jste zrovna uvnitř banánu.