Na konci léta, v horkém kupé vlaku mi za krk foukala studená klimatizace a já se ošíval tak dlouho, až jsem si nakonec vytáhl z batohu bundu větrovku, zvednul límec a zároveň si vyhrnul rukávy nad lokty. V kapse ležel banán, naštěstí ještě ne plesnivej, ale už tak černej, že jsem ho nechtěl jíst a trochu provinile ho strčil do malého koše na odpadky pod oknem.

Naproti mne seděly tři ženy. Mladičká opálená dívka, co pořád nemohla najít polohu v níž by se dalo přijatelně spát a tak se různě prohýbala a vzdychala se zavřenýma očima. Pak asi šedesátiletá paní s hezkým obličejem přeškrtaným tolika vráskami, že připomínal zmačkaný papír a vedle ní asi třicetiletá žena se slámovými vlasy a sportovní postavou, v modrých džínách a tričku s kresbou kontrabasisty zvoucí na jazzový festival. Ta poslední z nich mě poznala, oslovila a hned stočila řeč na hudbu. Chvíli jsme uvažovali, kdy mohla vidět můj koncert, bylo to podle všech indicií alespoň šest nebo sedm let. Zjevně si z toho nepamatovala téměř nic, kupodivu však to, že kapela tehdy hrála jako trio. S úsměvem a netrpělivě jsem chvíli odpovídal na otázky a pak – po pár desítkách vteřin naznačujících, že konverzace se přirozeně vyčerpala – jsem nasadil sluchátka a pracoval na počítači.

Utekla víc než hodina, sluchátka jsem sundal a mnul si oči. To využila starší žena a zeptala se, jestli správně rozuměla, že jsem hudebník. Zkoumala, co taková práce obnáší a když jsem se ptal na zaměstnání já jí, vyprávěla mi o tom, že před důchodem šila šaty. Očima jsme (třicátnice a já) koukli na to, v čem je oblečená teď. Rentgenovali jsme ji od ramen po kotníky, měla na sobě šedo-bílé šaty, které nosí umírněné ženy jejího věku. Na klíně pevně tiskla kabelku a zmínila, že se blíží Kolín.

Stará paní vystoupila, snědá dívka taky, zůstal jsem v kupé s blondýnou, co se mi představila jako Elen. Ptal jsem se kam jede. Řekla, že ještě neví. Bydlela dosud v cizině, ale ze dne na den se jí změnily plány a teď vůbec neví, co bude dál. Napadla mě jediná věc: rozešla se s klukem. Nervy, hádka a nazdar. Tomu by napovídal i obří batoh s karimatkou a polštářem ve tvaru s kresbou tygra. Když se vlak rozjel řekla mi Elen:
“Můžu se něco zeptat? Když řekneš, že ne, bude to v pořádku”.
“No jasně”
“Nevadilo by ti, kdyby si se mnou vystoupil z vlaku? Jenom to.”
“Proč?”
“Já udělala v cizině jednu blbost a jedny lidi se na mně hodně zlobí.”
“Co si udělala?”
“Já něco řekla, protože jsem byla opilá… někdo mě urazil a já prozradila věci, co jsem neměla. Takže jsem musela rychle odjet.”
“Aha… a co si řekla?”
“Věci, co jsem… prostě sem byla naštvaná. A teď se zlobí oni.”
“No a oni ví, že jedeš zrovna teď do Prahy? Jakože myslíš, že na tebe bude někdo čekat?”
“Mají dlouhý prsty. Jsou naštvaní fakt dost.”

Najednou jsem cítil, jak mi najíždí adrenalin. Co to je za příběh? Je paranoidní, nebo na peroně čeká východňárskej mafián s kámošema? Co s tím já? Minimálně bych si měl zase shrnout dolů ten rukáv, aby byla jakási malá šance, že těm lidem nedojde, že mám ruce hubený jako tyčky, nepřeperu s nima ani kocoura, co nechce polknout tabletu s antibiotikama, natož kohokoliv, kdo už se párkrát bil. Můžu jí k něčemu vůbec být dobrej? Ale co by se jako mělo stát na nádraží? Chytnou ji a odtáhnou do auta? A mě řeknou, ať se nepletu do čeho nemám?! Jenže teď je mi zase stydno kapitulovat a zdrhnout.
“Nechtěla by si jít na oběd poblíž nádraží?”
“Nemám hlad, ale něco bych si dala. Mám chuť si dát kolu.”
“Tak jo.”

Vlak při brždění šíleně píská. Vystupuju, Elen za mnou a za ní průvodčí. Jak mám zostřený smysly, všimnu si, že chlap má černý nehet malíčku, ale už nevím jistě, jestli to je lak, nebo si prst někam skřípl. Vyjdeme a okolo není nikdo, kdo by vypadal podezřele. Možná kromě velkého tlustého chlapa v pomalovaném tričku. Elen jde vyhodit kelímek od kafe do koše a pak se vrátí ke mně. Obezřetně se suneme k jezdícím schodům vedoucím do podzemní chodby. Tlusťoch hned za námi. Nenápadně stojím napůl natočený, abych v poslední chvíli dokázal odrazit útok zavíracím nožem. Muž se celý potí, naše oči se potkají, on je nedůtklivě protočí na stranu. Nestane se nic, odfuní si to od nás směrem úschovně zavazadel. Projdeme halou, před ní do nás udeří paprsky slunce. Ve vlaku ani v hale se to nezdálo, ale ještě pořád kolem zuří léto. Vedu ji dvěma ulicemi na Jidřišskou a zapadneme do asijského bistra s volným stolkem u okna. Elen přehodnotí to s tím, že nemá hlad a objedná si tofu s rýží, houbami a bambusem. Já totéž s kuřecím masem. Zaplatím to a chvíli čekáme, než začne bzučet krabička, co takhle bonzuje, že už si máme jít pro svoje talíře. Oběma nám to plave v hnědé omáčce. Elen na to naleje pálivou věc z plastové lahve a pomalu jí. Vypadá jako kdyby chtěla po dožvýkání sousta pokaždé něco říct, ale nakonec si nabere další kus a vloží do úst. Koukám z okna, a zase zírám na to, kolik pěknejch holek tam chodí a jak jsou nekonečně různý. Pocit, že nás z protějšího domu zaměřuje ostřelovač s krátce oholenými vlasy už slábne.

“Máš teda někoho, ke komu půjdeš?”
“Ségru. Nepohodli jsme se, ale doufám, že bude doma. Jestli ne, spím v parku.”
“Ty ses jí neozvala?”
“Všechno mi zablokovali.”
“To jde?”
“No jo.”
“A prachy máš?”
“Něco jo. Vlastně dobrý. Ale na nějaký hotely to moc není.”
“Můžu si tě vyfotit?”
“Proč?”
“Jen tak, chtěl bych mít prostě fotku toho, jak vypadáš.”
“No… a nebudeš to posílat chlápkům, co mě chtějí najít?”
“To si děláš srandu? Kde bych na ně přišel a proč bych to dělal?”
“Já nevím, asi mám fakt nervy v prdeli.”
“Seš v pohodě, fakt. Musela si odjet, ale tady je to úplně cizí město… jedeš k ségře… vědí, že máš ségru?”
“Vědí všechno.”
“Chtěli tě jen vylekat.”
“Asi jo.”
“Ať si řekla co chtěla, nikomu to nestojí za to, aby tě někde naháněl.”
“Jasný… jo.”
“Tady přes ulici bývala čítárna Unijazzu, asi v pátým patře, chodil jsem tam odpočívat, když přišla v Praze únava. Dalo se tam i usnout, na gauči mezi knížkama. Byl to azyl.”
“Fíha. Pěkný.”
Elen zvedne hlavu a pak se oba dva díváme na do vrchních oken domu, co už o to klidný místo před pár lety přišel. Zazvoní tramvaj a ulicí divoce proletí holub s křídlama tak rychlýma, že jsou z nich jenom šmouhy.